Zdroj: Jára Cimrman ležící, spící (1983, r. Ladislav Smoljak)
„V české škole se budeme učit především o českých velikánech – Schiller byl Němec, ten se nepočítá. Ostatní se přizpůsobí, a komu se to nelíbí, ten se půjde učit jinam.“
V humorné zkratce se tak vyjadřuje jeden ze základních atributů české kultury v 19. století, tedy pěstování vlastní jedinečnosti a negativní vymezování vůči „těm druhým“, což ve své době nebylo nijak výjimečné.
Zároveň se nám dostává informace o ideální podobě školy – má především předávat základní kulturní kánon, učit děti, co je to být Čechem a jak být Čechem. Na našem DVD se dotkneme otázky, jak učit o českých velikánech – například o Janu Husovi – a českých tragédiích – třeba o Lipanech. V textech o Cimrmanovi se objevuje latentní napětí mezi institucí státu (habsburské monarchie) a národem (mladočesky pojatým nacionalismem). Přestože tvůrci celý svůj projekt podávají ironicky a právě nadsázka a ironie jsou zdrojem cimrmanovského humoru, nelze si této stopy nevšimnout, je ostatně patrna i v úvodní ukázce. Cimrman se v ní ptá na české velikány, nikoli na představitele dynastie či státu. Také tento aspekt je pro českou školu typický. Ukázka reprodukuje stereotyp o distanci státu a školy. V námětech pro studenty i v semináři pro učitele si všimneme i situací, které jsou odlišné. Tato distance byla ostatně spíše než pro popisovanou dobu (začátek 20. století) typická pro dobu, v níž ukázka vznikla – tedy pro období tzv. normalizace. A jak je tomu dnes? Nakolik má škola učit o národě, nakolik o státu? A jsou to ty nejpodstatnější entity, které má školní výuka reflektovat? Ptáme se, nevíme. Dotýkáme-li se otázky obsahu kulturního kánonu, nemůžeme pominout téma formy, kterým je podávána. A tím se dostáváme k dalšímu archetypálnímu obrazu školy – škola jako místo výcviku. Děti jsou doslova cvičeny – učí se správné odpovědi. Co má učit dnešní škola – odpovědi, nebo otázky? Také toto dilema bychom chtěli na našem DVD reflektovat.